O porodu, traumatech a rozšířených stavech vědomí

Úvodní obrázek inspirován podklady na http://www.unfoldyourwings.co.uk/the-birth-trauma-tree/, přeložen a doplněn na základě autorčiny terapeutické i osobní zkušenosti a zkušeností dalších žen.

Úvod

Nějakou dobu ve mně zraje text, zaměřený na provázanost naší zkušenosti zrození se a ženské schopnosti rodit – či u všech bez ohledu na pohlaví být podporou ženám v porodním procesu. Dlouho jsem si říkala, že přispívat svým hlasem do rozsáhlé diskuze o porodních a reprodukčních traumatech není třeba, že napsáno již bylo dost - ale zatím jsem se nikde nesetkala s hlubší analýzou vztahu porodního traumatu a ženské schopnosti rodit. Předkládám tedy svůj příspěvek, inspirovaný osobní zkušeností. Budu ráda za případné osobní vhledy v komentářích - jen prosím o respekt k tématu.

Všichni, bez rozdílu, zcela demokraticky, si v sobě neseme psychobiologický vtisk, kterým nás pro budoucí život formovalo těhotenství naší matky a způsob našeho porodu - našeho tělesného příchodu na tento svět. To, jak nás tato zkušenost ovlivnila, je mimo naše aktivní, běžné, bdělé vědomí – nicméně přesto si jej na určité úrovni tělo pamatuje. Tento otisk pak může být velmi formativní složkou, která určuje fungování naší psychiky i toho, jak se vztahujeme ke světu. A v neposlední řadě ovlivňuje i to jak se ženy jsou schopny v dospělosti ujmout své mateřské role. Jak jsou samy schopny zvládnout fyzický úkol rodit své děti.

Porodní trauma

V uplynulých desetiletích se do širšího povědomí dostal koncept porodního traumatu jednotlivce – porozumění, že v případě, že proces zrození se zanechá v člověku silný negativní vtisk, tzv. porodní trauma (přesněji psychotrauma), ovlivňuje toto trauma jeho život z hladiny vědomí, která je mimo jeho běžné vnímání. Proto je tato zkušenost neovlivnitelná běžnými nástroji psychoterapie či metodami dnes populárního osobního rozvoje a sebeaktualizace. Práci s porodním traumatem umožňují postupy, pracující s tzv. rozšířenými a změněnými stavy vědomí – metodou cílenou přímo na porodní trauma je rebirthing, práce s porodním traumatem je součástí nástrojů jako jsou holotropní dýchání (v jeho koncepci je k dispozici pravděpodobně nejpropracovanější teoretický rámec možných vlivů porodního traumatu na lidskou psychiku), somatic experiencing, bodypsychoterapie, různé druhy hypnoterapie, kraniosakrální terapie, neurolingvistické programování a mnohé další přístupy, odvozené od těchto metod. Porodní trauma se může zvědomit v podstatě při jakékoliv aktivitě, která pracuje se stavy mimo běžný stav vědomí – může to být meditační či jógová praxe, šamanské techniky, pobyt ve tmě apod. Úspěšné zpracování psychického materiálu, který se zvědomil, pak závisí především na informovanosti osob provázejících danou praxí. V zahraničních publikacích se dnes poměrně často mluví o tzv. trauma informované meditační či jógové praxi. Samozřejmě, při výše zmíněných aktivitách se nemusí zvědomovat pouze porodní trauma, ale jakékoliv další traumatické zkušenosti, které zanechaly v psyché jednotlivce stopu.

Jak už jsem předeslala, tyto traumatické otisky se centra naší pozornosti dostávají při změněných a rozšířených stavech vědomí. To možná zní velmi exoticky, ale nejedná se zase až o takovou mimořádnost – odlišný stav vědomí zažíváme všichni, když spíme a sníme. Jiný, než běžný je i stav vědomí, který zakoušíme při sexuálních aktivitách. Asi se lze shodnout, že je poměrně odlišný od toho, ve kterém píšeme e-maily, čteme knihu či vaříme večeři. A v těchto stavech se mohou do vědomí vlamovat skryté psychické obsahy – ve spánku formou tíživých nočních můr či spánkové paralýzy, v sexu může psychotrauma ovlivňovat naši schopnost smysluplně a uspokojivě prožívat běžnou lidskou sexualitu. Zajímavé jsou v této souvislosti koncepty sadomasochismu popisované Stanislavem Grofem, kdy např. potřeba lidské bytosti být spoutána do nehybnosti a trýzněna v jeho pojetí pramení z puzení nevědomé psyché zvědomit zahlcující stísněnost při průchodu porodním kanálem. Naopak sadismus je spojován s tím, že plod svým průchodem působí utrpení matčinu organismu. Částečně to i odpovídá to pojetí psychotraumatu u Petera Lévineho, který vypracoval koncepci, podle níž se psychika snaží o uzdravení vnesením traumatizující zkušenosti do bdělého vědomí pomocí tzv. znovusehrávání traumatizující zkušenosti. To spočívá v tom, že traumatizovaný člověk nevědomky v životě vytváří a následně zažívá obdobné situace, které byly součástí původní traumatické události. Dokud však nejsou tyto tendence psyché k zvědomění skrytého zranění uskutečněny v rámci kvalifikovaného terapeutického rámce, jedná se většinou o bludný kruh opakujících se traumatických zkušeností. V nejlepším případě pomohou dotyčnému si uvědomit, že „něco je špatně“ a hledat cestu k uzdravování, v horším případě existující trauma jen přiživují místo jeho uzdravení a v nejhorším případě může mít skryté trauma za následek destrukci člověka.

Podrobnější obecné informace k psychotraumatu lze najít v publikacích výše zmíněných autorů i řady dalších. Koncepce a přístup k terapii psychotraumatu se v různých terapeutických přístupech do jisté míry liší. Co však mají společné je přístup, že psychotrauma působí skrytě v lidské psychice a bez zvědomění traumatických prožitků, zpracování reziduální emoční zátěže a začlenění traumatické zkušenosti do širšího rámce života jedince, není možné negativní vliv traumatických zkušeností na psyché eliminovat. Krátce řečeno, není cesta kolem traumatu, ale pouze skrz něj – v bezpečném a podporujícím prostředí a se správnou metodou.

Ovlivnění ženiny schopnosti rodit

A po krátkém úvodu do obecné koncepce traumatu se vrátíme ke vztahu mezi porodním traumatem, dalšími traumaty a naší schopností rodit či rodící ženu podporovat. Pokud jsem vás navnadila sadomasochismem jako jedním z možných ovlivnění porodním traumatem, podrobnosti najdete v knihách Stanislava Grofa :-), velmi obšírně o něm pojednává v knize Za hranice mozku, kde najdete i řadu jeho dalších koncepcí vlivu porodního traumatu na lidskou psyché. Já se dále se budu věnovat porodnímu traumatu především z pohledu jeho ovlivnění ženiny schopnosti rodit.

Když si v sobě žena nese zásadní otisk porodního traumatu – třeba tíživého boje v porodním kanále, který byl spojen s dušením se, může ji tahle zkušenost blokovat od schopnosti naplno vstoupit do porodního procesu. Někdy dokonce i ve schopnosti vůbec otěhotnět. Ovšem, vtip je v tom, že ona si tuhle zkušenost nepamatuje, a ani o ní třeba nemusí vědět z vyprávění matky. Ale může si v sobě nést hrůzu z porodu a touhu po porodu císařským řezem. Nebo projde těhotenstvím a až s nástupem kontrakcí a po příchodu do porodnice ji ochromí hrůza, která ji znemožní být přítomná v porodním procesu. Vstupuje totiž do místa, kde se odehrála předchozí traumatizující zkušenost. Vstup do nemocničního prostředí může v ženě spouštět i rezonance s jinými traumaty, nejen porodním – všechny necitlivé zdravotnické zákroky mohou v psyché nechat negativní otisk – a pokud žena traumatizující péčí ze strany zdravotníků prošla, mohou její psychický stav a průběh porodu ovlivnit - tzv. syndrom bílého pláště.

A je tu ještě jedna výzva. Samotný porod je spojen s navozením rozšířeného stavu vědomí, tzv. porodního vědomí. A jak jsem již předeslala v úvodu článku, při rozšířených stavech vědomí má energie traumatických zkušeností tendenci se zvědomovat. Takže nejen výše zmíněné traumatické zkušenosti, ale i řada jiných, nesouvisejících se zdravotnickými zásahy či původním porodním traumatem rodičky, se může v průběhu porodu objevit. Tuto situaci popisuje Ivana Königsmarková, kdy v rámci její porodní asistence si rodící žena zvědomila a prožila trauma ze znásilnění – a až po zpracování této zkušenosti byla schopna bez problémů porodit. Jednalo se o porod provázený kvalifikovanou ženou, která o porodním vědomí věděla – a dokázala rodičku podpořit i v přidruženém fenoménu vynoření se a především zpracování traumatu. Ale kolik takto kvalifikovaných porodních asistentek a lékařů či lékařek je?

A dostávám se k tomu, proč tento článek píšu. Ideální by bylo, kdyby ženy porodem provázely trauma-informovaní lidé. Lidé, kteří by rodičky uměli podpořit i v okamžicích, kdy ženu začne zrazovat její tělo i psychika z důvodů, které souvisejí s událostmi, které byly součástí jejího života dávno před otěhotněním. Které s porodem jako takovým nesouvisejí, ale mohou jej zásadně ovlivnit. Píšu jej také z osobní zkušenosti jako žena, která si mezi svým druhým a třetím porodem prošla prací s rozšířenými a změněnými stavy vědomí nelátkovými postupy. Poznala jsem, jak hluboce tato zkušenost ovlivnila moji schopnost být přítomna v porodním procesu, vnímat své tělo a jeho signály. A vzhledem k tomu, že trauma-informované porodnictví hned tak mít nebudeme, považuji za důležité sdílet možnosti, jak vstoupit do mateřství a porodního procesu co nejpřipraveněji.

Osobní zkušenost

V tématu vnímám dvě důležité roviny. První je zpracování vlastního porodního traumatu. Pro mne toto bylo spojeno s prožitkem blízké smrti, který přišel v mém druhém sezení holotropního dýchání. Byl spojen s vnímáním sebe samé coby Ježíše umírajícího na kříži, se silnými vjemy ztuhlosti a bolesti a vizí svítivě, neonově modrého tunelu, do kterého jsem vstupovala s pochopením, že umírám. Pak jsem místo smrti začala vstávat z mrtvých – u vstupu do tunelu jsem totiž začala panikařit, že ještě nemůžu umřít, protože tu mám ty dvě děti … Po tomhle prožitku vymizely mé noční můry, které mne provázely od dětství – sny spojené s pohlcující temnotu a absolutní existenciální úzkostí. Předesílám, že mým úvodním sezením holotropního dýchání jsem přistupovala se skepticismem a racionalitou přírodovědkyně, bez hlubšího studia jevů. Chtěla jsem, aby mé prožitky byly co nejautentičtější, nikoliv formované vnější teorií a prožitky jiných. Intenzita a výsledek mne pak velmi překvapily.

Věnovala jsem se pak teorii i praxi holotropního dýchání do hloubky. Z literatury jsem se dozvěděla, že prožitky Ježíše umírajícího na kříži jsou relativně časté a jsou spojovány s náročnou pasáží rodícího se dítěte porodním kanálem – a průchod zářivě modrým tunelem zažívají lidé při klinické smrti. Z toho dedukuji, že můj průchod porodním kanálem v některém okamžiku byl asi poměrně na hraně. Z toho, co znám z vyprávění, mne půl hodiny před zrozením se prohlásili za mrtvou a vytlačovali Kristelerovou expresí. Matce jsem podle jejích slov nešla vytlačit a ačkoliv se po porodu prý nekonalo žádné dramatické kříšení, zřejmě nějaký pro mne náročnější okamžik tam byl. V kontextu zážitku jsem pochopila i příběh mého prvního těhotenství – v jeho průběhu mi vyrostl nádor, který spolehlivě zablokoval porodní kanál. Ačkoliv jsem se připravovala na přirozený porod, lékař mi poměrně jednoznačně sdělil, že přes útvar velikosti pomeranče v malé pánvi zkrátka neporodím. Dlouho jsem se ptala sama sebe, proč se mi to vlastně stalo – dneska tuhle situaci vnímám psychosomaticky, jako zhmotnění mého porodního traumatu, kdy mé tělo ve strachu, že bych mohla své dítě přidusit - ve spolupráci s moderním výdobytkem minimalizace prostoru v porodním kanále, nemožností spolupráce pohyby pánve s rodícím se plodem a tlačením do kopce zvaném porodní koza - raději přirozenou cestu zablokovalo.

Druhý porod pak byla lekce v tom, jak moderní porodnictví umí ženu zmanipulovat - rozhodla jsem se tehdy pro velkou krajskou porodnici místo poslechnutí hlásku intuice a porodu v tehdy fungujícím vyhlášeném Vrchlabí. Skončilo to druhým císařem – pro tíseň plodu, vyvolanou aplikací oxytocinu. Ještě teď mi zní hlavou „Maminko, vy byste rodila ještě tři hodiny, to by miminku nebylo dobře“ a dva doktory – mladého a starého, s tím, že ten mladý provede císaře. Po porodu jsem jen zírala celé noci na strop, neschopná usnout, v absolutním pocitu selhání ženy, která nedokázala porodit své dítě. Výstavní trauma rodičky ze znásilněného porodu, co se vlomilo do vědomí ve zcela neporodním kontextu až po deseti letech od zkušenosti a přivodilo mi psychospirituální krizi, ale o tom až někdy příště. Můj díl odpovědnosti tady spočíval v tom, že jsem neposlechla intuici a nejela do Vrchlabí.

Na druhou stranu, tahle zkušenost byla tou hlavní, která vedla k tomu, že individuální práce s rozšířenými stavy vědomí přerostla o řadu let později (po zkušenosti psychospirituální krize) ve výcvik a praxi facilitátorky holotropního dýchání, transpersonální konzultantky a regresní terapeutky. Už se nikdy nedozvím, jestli situace u druhého porodu byla opravdu tak zásadní, že císařský řez byl pro mého syna život zachraňující operace – nebo jestli si mladý pan doktor jen potřeboval nacvičit císaře v relativně nerizikové situaci a ještě vylepšit příjem porodnice úhradou za něj. Jen Apgarové skóre 3 x 10 naznačuje, že pravděpodobně šlo o zásah ne zcela nutný. Který mě, jak se ukázalo později, připravil o možnost rodit přirozeně. Ale možná i tady vyšlo jednání porodníků vstříc mé nevědomí a v něm zapsaný strach, že bych mohla dítě přidusit – a z něj pramenící neschopnost chovat se asertivněji a vykomunikovat, nakolik je nutnost císaře opravdu akutní a nakolik by šlo ještě nějaký čas dát šanci přirozenému porodu.

Tolik tedy osobní příklad k rovině, jak naše chování a prožívání v porodním procesu může ovlivnit naše nezpracované nevědomé porodní trauma. A samozřejmě – v porodnici se nesetkáváme jen se svým porodním traumatem. Celá situace může být spouštěč pro vynoření porodního traumatu osob, které nás provázejí – tedy zejména našeho partnera – a někdy dokonce i u zdravotnického personálu. V téhle souvislosti si vzpomínám na příběh, který jsem vyslechla v rámci svého výcviku facilitace holotropního dýchání. Mladá žena v Kalifornii se rozhodla rodit na pláži, u ohně, za zvuků bubnů a rytmů přírodních kultur. Její gynekolog byl zděšen a trval na tom, že bude přítomen. Skončilo to velmi nečekaně – celá situace – oheň, bubny, rodící žena – vyvolala z nevědomí porodní trauma onoho gynekologa. Místo poskytování pomoci rodičce si odžíval své porodní trauma – s podporou lidí z komunity facilitátorů. Jestli se z něj pak stal lepší porodník, už nevím, každopádně jeden z příkladů, jak určité vnější stimuly mohou vytáhnout na povrch naší psyché materiál hluboko ukrytý.

A také varování – část lidí, pracujících v porodnictví, může být ke své práci motivována právě nevědomým porodním traumatem, kdy na porodních sálech znovu a znovu „sehrávají“ své porodní trauma. Ale z pozice těch, kteří mají nad situací kontrolu. Z těchto míst může pramenit i velká potřeba řady porodníků podrobit rodičku své vůli a její porod vést, případně ji z celého procesu zcela vymístit narkózou. Mohou tak zachraňovat především sami sebe v době, kdy se rodili oni a působení mateřského organismu pro ně bylo zahlcujícím. Nakolik je pak v souladu jejich vnímání situace se skutečným rizikem, může být velkou otázkou. Napadá mne jedna česká porodnice s mírou císařských řezů 40%, vysoko nad doporučením WHO, jejíž lékaři (i díky mediálnímu vystupování) jsou pro mne žhavými kandidáty podporujícími tuto teorii.

Jedna z možností nápravy

Ale asi těžko přimějeme zdravotníky, aby pracovali na svém osobním rozvoji a zkoumali svou motivaci pro práci v porodnictví – ale minimálně dvě osoby (pokud si žena přeje podporu partnera u porodu), můžeme v rámci přípravy na rodičovství ke zkoumání a v ideálním případě i uzdravení jejich porodní zkušenosti povolat – a to rodičku a svého partnera.

Pro ženu, která se na mateřství a porod teprve připravuje, má tahle práce i druhou rovinu. A to je praxe v práci s rozšířenými stavy vědomí, navozenými nelátkovými, psychofyzickými procesy a zahrnujícími práci s tělem (tzv. na tělo orientovaná terapie). Žena pak při porodu vstupuje do porodního vědomí jako do místa, které pro ni není úplně neznámou terra incognita. Navíc si může vybrat porodní prostředí, které ji v porodním vědomí podpoří – ať již domácí, či k rodičce přátelskou porodnici.

Ale ne každá porodní asistentka má kvalifikaci k práci s porodním vědomím jako Ivana K. Nedávno mě překvapila klientka, která přišla s tím, že by chtěla porodem provázet obdobně, jako se provází holotropním dýcháním, s respektem k rozšířenému stavu vědomí. Vnímala jsem to jako zajímavou výzvu – můj třetí porod stav hlubokého rozšířeného vědomí doprovázel a díky předchozím zkušenostem jsem se jím dokázala navigovat sama a i přijmout informaci, která ke mně skrze něj přišla. Doporučila jsem proto klientce, ať záležitost probere se svou porodní asistentkou – očekávajíc, že PA bude vědět, oč jde a podpoří ji. Ale ouha – přišla studená sprcha v podobě odpovědi, že PA (původně ochotná klientku provázet) v době jejího porodu nebude mít čas a že ani žádná jiná soukromá PA se klientce věnovat nemusí, ať se spolehne na personál v jí vybrané porodnici. Že to určitě zvládnou. Trochu mě to zarazilo, vnímám za tím spíš strach z tématu, které jsem považovala za v komunitě PA známé, než co jiného, ale nechci vytvářet domněnky.

Můj třetí porod byl právě díky eliminaci zásadní části mého porodního traumatu a i schopnosti pracovat s rozšířeným stavem vědomí úplně jiný, než dva předcházející. Vzhledem k tomu, že se jednalo o pokus o vaginální porod po dvou císařích (a šlo o situaci před dvanácti lety, kdy to byl velmi neobvyklý požadavek non lege artis), musela jsem si najít porodnici ochotnou k tomuto postupu. Vrchlabí nezklamalo, jen domluvená lékařka den před tím, než se porod rozběhl, odjela na dovolenou. To vedlo k velmi asertivnímu jednání s primářem, který mému záměru nebyl nakloněn ani trochu – ale s nevyřčenou podporou, kterou jsem cítila z žen stojících kolem. A mého muže, který na snahu primáře o mužskou solidaritu a podporu odpověděl, že plně podporuje rozhodnutí své ženy. Dodneška mě ta situace lehce baví – stmívá se, já, sedíc s monitorem, občas odfouknu v kontrakci a vysvětluji panu primáři, že já mít podřízeného, který odjede na dovolenou a nechá nesplněný úkol, tak ho z té dovolené odvolám. Pan primář kontrující tím, že paní doktorka odletěla do Indie.

Nakonec jsme se domluvili, že dá mému pokusu o VBAC po dvou císařích šanci a odešel spát – a já prodýchávat kontrakce s dulou a manželem do porodního pokoje. Dlouho to vypadalo, že se přirozený porod tentokrát podaří – ale pak se svítáním přišly silné kontrakce, které šly z podbřišku do zad, ale ne do přední části dělohy. A s nimi tělo drásající bolest. Jak jsem se houpala na vlnách bolesti, opírala jsem se o zeď a propadla se do změněného stavu vědomí. Vnímala jsem v něm všechny ženy, které zemřely při porodu, protože jejich tělo bylo příliš nezdravé na to, aby dokázaly porodit – ženy s pánví zdeformovanou tuberkulózu, ženy příliš slabé… a viděla jsem, že pro mne je jiná cesta. Že mám k dispozici cestu života - ale nezbývá mi než hodit ručník do ringu a říci ano třetímu císařskému řezu. Ale byla to tentokrát vědomá volba, plynoucí z jasné informace o vnitřních dějích v mém těle. Nikoliv rozhodnutí vnější autority o tom, jak na tom jsem, jako při mém druhém porodu. Tehdy jsem vnímala, jdouc na operační sál, že něco je strašně špatně. Bylo. Se mnou i se systémem. Já byla odpojená od svého těla – v důsledku traumatické energie v něm – a systém neměl sebemenší zájem mě podpořit jinak, než jeho cestou, která k již existujícím traumatům přidala další vrstvu.

První, co jsem po probuzení z narkózy po třetím porodu ve Vrchlabí řeka, bylo – Do prdele, proč jsem nejela před šesti lety rodit sem …. Takhle se ze slušných dam stávají čarodějnice. tehdy mi naplno došlo mi, že jsem se svým jednáním kolem druhého porodu připravila o možnost porodit přirozeně. Ale každé mínus mívá i své plus. Pokud ho dokážeme najít a zhmotnit. Součástí mé vize při třetím porodu, kdy jsem jasně cítila, že moje tělo není schopno porodit – dvakrát přeříznutá děloha už v přední části nekontrahovala dostatečně – byla zase vize Ježíše na kříži a pocit oběti. Fakt pocit a zkušenost oběti nemám ráda. Nejspíš nikdo z nás není vědomě a rád obětí. Jen občas je tahle zkušenost součástí bytí vezdejšího. Nicméně máme mechanismy a nástroje, jak se z našich zkušeností traumat uzdravit a vyrůst skrze ně. Až po spoustě let jsem hlubší vrstvu tehdejšího poselství (tedy doufám) pochopila.

Kdybych dokázala své děti porodit bez komplikací doma, možná bych skončila s do nebe sahajícím všeználkovským egem jako Markéta Šichtařová. Bez pochopení, empatie a soucitu. Takhle mne má ženská selhání vedla k poznání, co je s naším porodnictvím špatně. Ale nejen k tomu. Má, postupně rostoucí, touha po uzdravení mne vedla k terapeutické práci a výcvikům, kdy jsem schopna cestu pochopení a uzdravení traumat, nejen porodních ( a nejen traumat :-) nabízet i druhým.

Protože – a to je důležité znát, možná úplně nejdůležitější – tak, jako se umí zahojit naše tělo, umí se zahojit i naše duše. Ale někdy jí to nejde samo od sebe a potřebuje kvalifikovanou péči. Traumatická energie v nás totiž může beze zněny spát po desetiletí a vynořit se v nejméně očekávaných souvislostech. Ale o tom někdy příště.

Práce s psychickými traumatizující, jejich uzdravování, získávání zpět často otřesené sebedůvěry, pochopení příčin, proč se zraňující skutečnosti staly a i možné akce směrem k vnějšímu světu - například ve směru požadavku na k rodičce více respektující porodní péči či stížnosti na chování zdravotníků - se nazývá posttraumatický růst. A ten je velmi důležitý, protože bez něj nám hrozí uvíznutí v bludných kruzích opakujících se traumat.

Naše společnost je bohužel dlouhá staletí formovaná křesťanským přístupem, do češtiny přeloženým "V bolestech budeš rodit své děti." Z toho vyplývá, že řada lidí považuje traumatizaci rodičky téměř za normu, nikoliv za stav, který je výsledkem zdravotní patologie či nevhodného vedení porodu - a k tomu se váže i určitá bagatelizace tématu a neochota se jím zabývat. Přitom k dispozici je již dost zkušeností žen, které dokázaly prožít svůj porod jinak, jako posilující ženskou zkušenost. Na každé je to dáno - ale vnímat trauma rodičky jako něco něžného, co si nezaslouží pozornost jak v rovině prevenci, tak v rovině následné terapie, není hodno vyspělé společnosti 21. století. Účinné nástroje jak k prevenci, tak k terapii k dispozici máme. Je na nás všech, abychom stav naší společnosti změnili.